Friday, August 5, 2016

Laura Vanderkam: I Know How She Does It
Perfektní kniha o time-managementu s dětmi

Time-management s dětmi - to není o tom osvojit si pár triků nebo technik. Každý, kdo byl zvyklý sám se řídit a být produktivní, a pak to zkusil s malými dětmi, to musel zažít. Nepředvídatelnost, čas roztříštěný na malé časové bloky, únava v kteroukoli denní dobu, stres, že se "vzbudí dřív, než to dodělám". Co fungovalo dřív, nefunguje, a není to, že jsme línější. Je to prostě svět vzhůru nohama. Dobrým nápadem je mít o malé děti postaráno - školka, chůva, ale ani to nevyřeší vše. Jak přijdou nemoci, nemůžeme dítě strčit do kolektivu ani k "cizím".

Já už mám starší dítě sedmileté, mladší tříleté a skoro celou dobu, co jsou holky na světě, pracuju. Ne tak jako Američanky, 50 hodin týdně. Spíš něco mezi čtvrt a půl úvazkem. A i tak mi to - koordinace péče o rodinu a práce - dává zabrat. Proto jsem ráda sáhla po knížce I Know How She Does It. Četla jsem ji poprvé loni v létě, letos jsem jí z čtečky vylovila znovu.

Stejně jako napoprvé některé věci nepobírám:
1. americké matky budují kariéru, i když mají děti úplně maličké, třeba tříměsíční,
2. budování kariéry znamená, že se pracuje přes padesát hodin týdně - třeba i šedesát.

Vzhledem k těmto dvěma faktům jsem loni brala knihu s rezervou, ale teď se mi nějak podařilo s tím pořád nepolemizovat a vzít v úvahu to, co autorka vypozorovala jako účinné time-management strategie pro zaměstnané matky. A je toho hodně - doporučuje zapracovat na celkovém životním přístupu a má i konkrétní tipy, "techniky". Ale žádné Pomodoro ani GTD.

Hlavní východiska jsou asi tato:

  • je třeba si život užívat - a líp se užívá, když se plánuje i volný čas. Jinak se stane, že člověk ve chvílích volna čumí do emailu a nezažije to hezké, co by mohl. 
  • i když pracujete 50 hodin týdně a 50 hodin týdně spíte, pořád zbývá asi 68 hodin - a to je váš volný čas (no, je tam nějaké dojíždění, nějaké jídlo, mytí, a takové ty věci, ale 30 hodin leisure prostě máte, a basta)
  • to, že nenacpete 20 minut běhu (jógy, čtení, poslechu hudby, mazlení s dětmi, whatever) do každého dne, neznamená, že to nemáte dělat vůbec. Tak běhejte 20 minut jenom třikrát týdně, to je 60 minut běhu týdně, a to je o 60 minut víc než vaše současná nula. Jo?
  • když uvažujete o tom, co rádi děláte, neuvažujte o dnech - do 24 hodin se všecko nacpat nedá. Základní měrnou jednotkou pro vás nechť je týden, tam už nacpete, co si opravdu přejete, fakt. 

Co se mi velmi líbí, že autorka si své tipy necucá z prstu. Je matkou větší smečky malých dětí, k tomu píše knihy a školí time-management a přednáší atd., ale nepíše (jen) o vlastních zkušenostech a strategiích. Požádala množství žen na vysokých pozicích v byznysu, ale i neziskovkách a freelance byznysmenek, aby jí vedly časový záznam toho, jak tráví čas. A pak se s řadou z nich bavila do hloubky. A díky tomu objevila pár vzorců, které zřejmě fungují.

A teď pár těch tipů, co jsem si zapamatovala:
time-management neznamená, že plánuju každou minutu a chci být pořád pracovitá a produktivní. Ale že když se mi naskytne chvilka času, tak do ní umím vrazit to, co mi dělá radost, vrací energii, ať už je to dobrovolničení, zahradničení, čtení.
Život se má užívat, dokud se žije. Takže je třeba mít přehled, ba dokonce seznam, co mě baví, co mě těší a co v životě chci.
Málo věcí v životě našich dětí vlastně můžeme ovlivnit. Ale můžeme ovlivnit, jestli budou jako dospělí vnímat své dětství jako šťastné. A to tím, že přemýšlíme o společném čase a děláme v něm úmyslně věci, na které se dá vzpomínat - blbnem, sportujem, chodíme ven v dešti a tak.
Napište si, co byste všecko dělali, kdybyste měli týdně 30 hodin času navíc. A pak se do něčeho prostě pusťte. (Teď si říkám, že se se psem prostě vydám na ten cvičák. To dám.)
Napište si seznam 100 vlastních snů (je to americký, já vím).
Napište si seznam 30 rodinných dobrodružství, které za rok zrealizujete. Každý člen rodiny přidá.
Cvičte. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy, jak to dostat do harmonogramu, jsou v knize :)
Spěte víc. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy vy víte kde.
Udělat dětem šťastné dětství je volba. Stejně jako mít šťastné manželství.
S malými dětmi budeš unavená pořád. Tak se prostě zvedni a jdi s nimi něco dělat, je to lepší, než na ně houkat, ať jsou chvíli zticha. A budeš z toho mít větší radost.
Uklízíte-li pravidelně a systematicky, uklízíte víc, než je potřeba. Víc hodin, než je potřeba.
Každou minutu jde zaflákat domácími pracemi, Facebookem nebo emailem. Ale někdy je to škoda.


Kniha je skvělá. Moc doporučuju k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, co mě naplňuje radostí a jak toho dostat do života víc. Jak být matkou ne mimochodem, ale - třeba i v menších časových úsecích - ale daleko častěji naplno. Jak kombinovat cizí a vlastní péči o děti, jak pracovat s prioritami, a jak je nejdřív vůbec rozeznat. Doporučuju mít po ruce a občas, pro osvěžení, kousek učíst. Mě umí zvednout z postele a přimět jít s dětmi skákat v blátivých kalužích. Třeba vás taky vytáhne někam, kde jste ještě nebyli : )


Friday, September 18, 2015

Svatba

Svatba, paráda. 4 sourozenci, 4 svatby v rozmezí ... asi 26 let. Takže na té bráchovo první mi bylo 9. 

Trochu mě zaskočil, když mi řekl, že si tak pro sebe odhaduje ještě 15 let života. Zrovna se oženil a opravuje barák a vůbec nevypadá, že by měl za 15 let sejít věkem nebo čím. 

Ale dělám to taky, asi to je nějaká rodinná záležitost, myslet na to, že tu nebudem pořád. Sice mě fascinuje, že před deseti lety jsem byla ještě strašlivě mladá (25) a za 15 let už budu seniorka (na běžeckých závodech aspoň), ale jsem si až dost vědoma toho, že tu jsme na nějakou, neznámo jak dlouhou, chvíli. 

A ani mi to moc nevadí. Myslím, že to umožňuje soustředit se na pořádný věci, jako je (pro mě) třeba chození do lesa, srazy s kamarády, večeře a povídání s dětma, čtení pohádek, objímání Davida. 

K stejnému tématu před rokem bravurně Misantrop.

Tak na zdraví a na lásku. 

Thursday, August 27, 2015

I know how she does it

Knížka od Laury Vanderkam o tom, jak pracovat, užívat si rodinu a ostatní dary života.

Šokovala mě už na začátku, když jsem se dověděla, že ženy, matky malých dětí v USA pracují ne 20, ale 55 a víc hodin týdně. Samozřejmě ne všechny, ale ty, kterým záleží na jejich kariérách, firmách, výdělku atd. Nejde to bez babiček, hlídacích firem, školek a střídání s partnerem u dětí, ale jde to.

Líbí se mi forma zpracování. Laura požádala různé úspěšné ženy, aby týden sledovaly svůj čas a po půlhodinách si zapisovaly, co dělají. Pak hledala různé pravidelnosti, zákonitosti a nebo chytrá řešení, a zobecňuje, doporučuje, navrhuje. Hlavním sdělením je, že nemá cenu chtít všechno narvat do jednoho dne. Není důležité, že necvičíte (nehrajete si s dětmi, nečtete knihy, neskáčete padákem) denně. Nenechte se zmanipulovat 24hodinovým dnem, berte v úvahu týden, a ten má 168 hodin. A buďte spokojená, když si zacvičíte 4x týdně, to je furt lepší než čekat, až na to budete mít čas každý den.

Součástí knihy jsou i tabulky - příklady týdnů jednotlivých žen.

Ze začátku jsem měla dojem, že to budou jen obecné kecy, že člověk nemá čumět do FB, ale nakonec mě četba moc bavila a vypsala jsem si vícero prima nápadů. Asi začnu trochu běhat : )

A jsem ráda, že v našem kraji je zvykem být s malými dětmi doma a stát to dokonce podporuje. Jupíjej.

Wednesday, August 5, 2015

Kájiny řeči


Kája se s mluvením tzv. crcala, na 20 měsících měla podle MUDr. umět 300 slov, tak jsme jí to s Julou přepočítali a bylo to 39: haf, mjau, bác, ham. Na jaře to pak rozjela ve velkém a teď už to je k nespočtení, zaznamenávám aspoň některé perle a špíčky, které nás baví. 

Crcala se i s chozením. 

Taky se crcala s chozením na nočník. 

Zato je obdivuhodně napřed ve vztekání. Vzteká se snadno, okamžitě, hodně a hlučně. Je to taková vzteklá pohodářka. Obvykle velice pohodová, ovšem když se jí něco nedaří, je to hned poznat. 

Káji slovníček: sukeň, šebík mamijádou (= chlebík s marmeládou), pošovat (pochovat), šudinka (chudinka), tatíneku, mamineko, s maminenkou, obrázeky, ke mně (= chce pochovat), počůjaja, potataja (počůrala, pokakala), hají né (= nechci spát), hibu him ne, pizzu him jo (rybu jím ne, pizzu jím jo), ma není (tma není = nechci jít spát), záhadu! (= Zahradu – pustit CD), majá nejsem (malá nejsem), mami, nešoď (mami, nechoď… pryč), tátání (= skákání), jáda! (= mám tě ráda), jád (= hrát), vaky, vaky (vlaky, pustit CD s takovou pitomou pohádkou o mluvících vlacích), Jui, Jua, Jujinta (= Julinka), Jua hají jo, Tája hají ne (= ať jde spát ségra, já nejdu), mezinu! (= zmrzlinu), chci pesa (chci psa, plyšáka), majovat (= malovat), stádat (= skládat puzzle), zobím, mami? (zlobím, mami? zjišťovací ot.), nezobíš, mami, nezobíš! (nezlob se, prosím tě), míto = mlíko, dům náš! (radostně, když jsme odněkud přijeli), Hubejt, babiča (Hubert, babička), pivo tatínet jád, maminta jáda. Tája = Kája. 

Friday, May 1, 2015

Po půlroce na vsi

Prvně jsme organizovali místní mejdan. Juliiny 6. narozky. Přes Julii a přes školku jsme se tu během půl roku seznámili s vícero prima lidmi a sobotní odpoledne se vážně povedlo. Nevadilo, že ještě nevlastníme zahradní nábytek a jediná větší místnost domu vypadá jak jeskyně. Bylo krásně, byli jsme venku a holky byly všude - i v kompostu a ve skleníku. Výborný dort upekla a přivezla Brčko a když hosté odešli, dali jsme si dlouho plánované pivo s Bilbem.

S Julou jsme začly víc jezdit na kole, dneska jsme na cyklostezce dokonce potkaly zmiji. Totiž zmijku, mládežnici. Jula ji neviděla, jela přímo na ní, ale nikoliv přes ní, takže zmije šťastně přežila. Dobře se ale asi necítila, zuřivě kolem sebe sekala hlavičkou.

Jaro je tady krásný. Krajina neuvěřitelná. Technické památky po těžbě v lomech fascinující. Kytky jiné než na Českolipsku, takže chodíme na procházky s klíčem k určování rostlin. Hospod je tu pět a z toho jedna dobrá, takže pohoda největší. Ani vařit nemusím. Aleluja.




Thursday, April 9, 2015

Co dělám

Nedávno jsem tu psala, jak se mi příčí promovat sebe. Že na světě nejsem od toho a že to dělat nebudu. A že to musím rozlousknout nějak jinak.

No a tak jsem začala něco dělat. Na naucmese jsem vypsala dva kurzy - telefonování a PR pro neziskovky. Dělá mi to radost. Udržuje mě to ve střehu, trénuju lektorské dovednosti, baví mě to. A protože je to dělané obvykle pro dva, tři lidi, ve výsledku je to spíš konzultace jejich vlastní situace, takže to jde k praxi a berou si z toho úplně konkrétní náměty a návody. A ještě se mi na základě toho ozývají další zakázky odjinud. Školila jsem PR pro program Průvodce v Nadaci Via. A vykládala jsem o tom, jak se pustit do telefonování s odvahou a důvěrou, že to dobře dopadne : ) Do jednoho pořadu v televizi.

S Evou Měřou a Rozárkou jsme nachystaly kurz komunikačních dovedností pro Městskou knihovnu Tábor. Při prvním provedení jsme měli s Rozárkou děsnou trému. Ale daly jsme tomu hodiny příprav předem, hodiny rozhovorů s Evou, s knihovníky, seděly jsme za pultem. A dopadlo to výborně. Mělo to velký ohlas a knihovníkům to přišlo opravdu užitečné. Super. Velká radost. Pomalu se ozývají další knihovny, a tak se těšíme, že si to střihnem ještě aspoň desetkrát.

Mám nového klienta, pro kterého dělám to "pravé" novinářské PR. Je to radostná práce. Práce pro neziskovku, pro kulturní akci, bez postranních úmyslů lobbovat za to nebo ono nebo prodat neprodejné. A já mám radost, že mám pro své kurzy čerstvé příklady vlastní práce s konkrétní akcí.

Pro Městskou knihovnu v Praze (to není úplně přesné, ale konkrétněji třeba příště) píšu blog. Zatím píšu do šuplíku, až tam něco bude viset (za měsíc), podělím se. Loni touhle dobou byl nápad, pak jsme požádali o grant, grant vyšel, já se to snažím dělat míň jako obecné kecy a víc jako novinařinu a příklady dobré praxe. Baví mě to moc, na ohlasy jsem zvědavá.

No, chci říct, že se mi přestalo příčit promovat sama sebe. Když člověk fakt něco začne dělat, dělá to pořádně, poctivě, záleží mu na tom, tak najednou odplave pocit, že je něco špatného na tom, o těch svých povedených projektech nebo užitečných myšlenkách někde mluvit. Najednou nejde o nějaké samolibé "myself", ale o dobrou práci s konkrétními výsledky pro konkrétní... kus světa.

Tolik moje objevy z posledních asi 4 měsíců.


Thursday, February 12, 2015

Jak podnikám


Ta myšlenka konzultovat a lektorovat PR neziskovek se kolem mě motá už léta. Pořád jsem si myslela, že by to mohlo a mělo fungovat, ale pořád jsem měla pochybnost. Pochybnosti mě donutily myšlenku několikrát opustit (kašlu na to, už se tím nebudu zabývat), ale nešlo to. Vyhodila jsem ji oknem a vrátila se dveřmi. 
Loni jsem si zaplatila konzultaci s Robertem Vlachem, pomáhá volnonožcům s rozjezdem podnikání. Přála jsem si to jako dárek k narozeninám. Chtěla jsem to konečně rozlousknout. Bylo to velmi podnětné. Ujistil mě, že to nejspíš může fungovat. A že mám mít trpělivost. A že si mám rozmyslet byznys plán. A že mám určitě promluvit s dalšími lidmi. 
Pochybnosti byly chvilku na ústupu, ale s postupem času se v menší míře vrátily. Nemám na to dost času. Chci ještě jedno dítě. Ještě nevím o marketingu ani PR úplně všechno. A hlavně – bojím se. Bojím se, až mi někdo zkritizuje mojí práci, moje kurzy, navrch z pozice někoho, kdo podniká už léta. Když někdo zkritizuje korporaci, v které pracuju, třeba i mě v útrobách té korporace, to znám. To dám. Ale když vylezu ven, před lidi, před celý svět jen sama za sebe? Dám to?
Na sklonku léta jsem usoudila, že bych se měla přestat bát. A přestávám. Pomalu mě opouštějí různé strachy a je to skvělé. Na podzim jsem si řekla, že musím s tou svou firmou začít. A že to, co mě pořád drží zpět, jsou moje pochybnosti o mně samé a nedostatek disciplíny věnovat se tomu soustavně, tedy každý den. Na naucmese jsem objevila Dobrozvyk. Nejen že mě nakopl k tomu, pracovat na rozvoji své firmy aspoň deset minut denně (z kterých je obvykle několik hodin denně), ale hlavně mi dal nějaké odhodlání, představu, že to dám a jak to bude bezvadné, až to dám. Přestala jsem se bát, že to dopadne špatně, že to nikdo nechce, že jsem úplně mimo. 
Vypsala jsem kurzy na naucmese. Ověřila v praxi, že to funguje. Že mechanismy, které jsem v komunikaci neziskovek za těch 15 let odhalila a objevila, jsou funkční, jsou přenositelné jinam, pomáhají. Tím jsem se začala vymaňovat z kruhu pochybností o sobě. Kurzů je víc. Napadají mě nové. Dokud by neproběhly ty první, nic dalšího bych nevymyslela. Když jsem se potkala s x živými lidmi z různých neziskovek, mám daleko lepší představu, jaké těžkosti a úkoly jsou před nimi. Řešení jakých problémů hledají. Kdybych chtěla psát blog o PR neziskovek, mám témata na půl roku dopředu. Ale až teď. Dokud jsem nezačala naostro, napadlo mě jedno a vůbec jsem se netěšila na to, že ho budu zpracovávat.
A to je další věc. Baví mě to. Jako když jsem vedla vlčáckou smečku ve skautu. Tehdy jsem nadšeně malovala zvadla na akci a kreslila tabulky na záznam docházky a dobrých skutků. Myslela jsem na kluky, jak si tu hru, tu výpravu užijí a jak to udělat, aby si ji užili ještě víc. Šíleně mě to bavilo, věnovala jsem tomu hodiny a hodiny denně. A to samé zažívám teď. Chodím kvůli tomu pozdě spát, protože se k akci “firma” dostanu, až když děti spí, a nemůžu se od toho odtrhnout. Zatímco dřív mě to uvažování o firmě štvalo, protože to vždycky skončilo tím, že nevím, jak to udělat a stejně se to nikdy nepodaří, teď mám radost ze všeho. Když se mi ozve jednotlivec nebo organizace s poptávkou kurzu, když někomu vnuknu, jak maličko jinak může pojmout svou novou službu, když někomu pomůžu zjistit, že cílovka je trošku jiná, než si myslel, a cesta k ní (třeba i) jednodušší. 
A jak je to s výdělkem? I na mateřské jsem se snažila chodit na kurzy a konference a teď jsem v tom ještě o fous aktivnější. Jak pracuju, objevuju další a další věci, které bych chtěla lépe znát či umět, aby moje kurzy či konzultace dávaly větší smysl. A rozdíl je v tom, že teď už si je nemusím přát k narozeninám. Chodím za svý.