Ještě žijeme,

ale umřelo nám (ještě nenarozené) miminko. V úterý na ultrazvuku mávalo ploutvičkama, ve čtvrtek se udělalo Karle hrozně zle, blinkat a průjmovat přestala až v neděli. V tutéž neděli to miminko vzdalo – nejspíš dostalo stejnou infekci. Já to ale nevěděla ještě celý týden. Až jednou v noci jsem si všimla, že nemůžu nahmatat pevný těhotenský kopeček. Místo něj jen měkké břicho. Napadlo mě, že dítě je pryč. Druhý den jsem šla na plánovaný screening v prvním trimestru a před klinikou si na to vzpomněla. Nenápadně jsem mrkla na břicho – pořád takové nevzhledné, velké, měkké.

Mám pro vás špatnou zprávu. Tu nejhorší.

Dovedla jsem si představit i horší zprávy, ale slzy mi začaly téct hned. Pak jsem byla trochu mimo, nemohla jsem si vzpomenout, jak se jede do Apolináře. David mě navigoval po telefonu. To už jste dneska pátá, řekli mi v porodnici. Asi mě chtěli potěšit. Toho dne na mě ale fungovala jen Jula.

Mami, mně je to moc líto, že nám to miminko umřelojé, tady maj zmrzlinu, kup mi zmrzlinu!

O dva dny později nástup na “výkon”. Emočně stabilní, napsala si sestra u příjmu. Ještě že mě neviděla minutu před tím před vchodem. Zbrusu noví tatínkové si nesou domů zbrusu nová dítka v zbrusu nových autosedačkách a v opačném směru pochodují těhotné na předporodní kontroly. Nikomu nezávidím těhotenství ani miminko (nakonec Karla je skoro taky ještě miminko), ale projít tou uličkou mě stálo moc sil.

Kdysi jsem si vůbec nedovedla představit, že přijít o nenarozené dítě je nějaká zásadní událost. Později mi došlo, že to může být pořádná pecka, zvlášť v pozdějších fázích těhotenství. Ale stejně mě překvapuje, jaký je to nápor na psychiku. Přestože máme doma dvě holky a můžeme si tedy říkat, že už jsme vlastně kompletní. Přestože náš “plod” měl jen tři měsíce a jen pár centimetrů.

Drobečku, ahoj.